To, že má náš stát dluh, není nic nenormálního. Všechny státy na světě jsou zadlužené, tedy, skoro všechny. Pokud totiž stát má větší výdaje, než kolik vybere na daních, nezbývá mu nic jiného, než si peníze půjčit. Půjčka může probíhat pomocí dluhopisu nebo třeba pomocí úvěru. Ale dluh je dluh a stát musí všechny své dluhy jednou splatit. S tím se nedá nic dělat. I když splácení je samozřejmě těžší, než když si peníze půjčujete. Ale jak stát může své dluhy splatit? Nutno říct, že cílem státu není splatit celý dluh najednou. To většinou ani nelze. Ne, cílem státu je udržovat státní dluh v rozumné míře, aby se nevymkl kontrole. Ale splácet ho přece jen musí.
Víte, jak se lidem s dluhy doporučuje, aby si našli druhé zaměstnání, nebo si našli takové, kde budou dostávat více peněz? Tak u státního dluhu je to podobné. Jen je to tak, že si stát začne brát více peněz d občanů z jejich daní. Bohužel, pokud máme velký státní dluh, ve většině případů na to nakonec doplatíme my, ti, kteří za dluh z většiny ani nemohou. A čím více pracujete a snažíte se mít dobře, tím více peněz do státní kasy odvádíte. Stát propast v rozpočtu a dluhy řeší třeba zvyšováním daně na alkohol, tabákové výrobky a podobně. Horší ovšem je, pokud se zvednou daně na obyčejné potraviny, které potřebujeme v každodenním životě.
Stát se v takových případech snaží také ušetřit. To může znamenat různé věci. Šetření peněz na různých slevách pro seniory, studenty, méně peněz pro školy, státní složky, rušení pracovních míst ve státním sektoru. A to všechno je pro nás zkrátka špatně. Vidíte, že dluhy neškodí jen obyčejným lidem, ale i státu. Nejlepší by bylo, kdybychom byli bez dluhů úplně všichni. Ale to je bohužel nereálná představa.
Víte k tématu dluhů a státního dluhu se dozvíte na stránce Každý dluh se musí platit Nebankovní hypotéky.
