Používání bylin je doloženo už v dobách pravěku, kdy neandrtálci, kromě masité stravy, také hojně žvýkali například heřmánek a hřebíček. Důkazem jsou analýzy jejich zubního kamene, na kterém vědci našli částečky těchto rostlin.
Další četné archeologické nálezy po celém světě dokládají, že lidé skutečně znali účinky některých rostlin a uměli je využívat ve svůj prospěch.
Ve středověku v přírodním léčitelství vynikali zejména Číňané, ale i Egypťané, spolu s Římany. Posledně jmenovaní preferovali zejména šalvěj, dobromysl, česnek, jitrocel a petržel.
Středověk si ostatně v bylinách přímo liboval. Velkou zásluhu na tom měly kláštery se svými vyhlášenými zahradami. Z nich sklízeli mniši a jeptišky byliny nejenom pro léčebné účinky, ale i pro použití v kuchyni. Díky nim se do dnešní doby zachovalo mnoho ručně psaných a později i tištěných ilustrovaných herbářů a receptů.
Na své si v tomto období přišli i vesničtí bylinkaří, kteří si svoje poznatky předávali po mnohé generace, a kteří zastávali ve většině případů funkci finančně nedostupných, a vlastně zřídka se vyskytujících lékařů. Jejich úkolem bylo ulevit nejenom lidem, ale i zvířatům.
Tento stav se víceméně příliš neměnil, až do nástupu masivnějšího rozvoje lékařské vědy, který by se dal umístit do období poloviny devatenáctého století, kdy se vědci začínají malými krůčky přibližovat k objevení Acylpyrinu, později i antibiotik a dalších nových léčebných postupů.
S přicházejícím dvacátým a jednadvacátým stoletím by se mohlo zdát, že bylinkářství bude potlačeno a zcela ho nahradí synteticky vyráběná léčiva. Opak je pravdou. Právě dnešní doba mnohé z lidí navrací zpět k prapůvodním bylinkovým receptům. Mnohdy jde o situace, kdy klasická léčba selhává, nebo není dostatečně účinná. Pak přicházejí na řadu tito důležití zástupci flóry, kteří hrají důležitou roli v lidském zdraví již celá tisíciletí.
